Svátek Uvedení Páně do chrámu 2. 2. / Vidět Krista … a zemřít

Angelo Scarano

Vidět Neapol … a zemřít. To je známé italské rčení - Neapol byla (údajně) tak krásným městem, že nemohlo být pomyšlení o ničem krásnějším. A proto "vrcholem pozemského putování" bylo vidět toto město. V Simeonově případě bychom spíš řekli: Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo totiž pro Simeona "tím největším, co mohlo být". A jakým že to byl "životní vrchol", to slyšíme v jeho prorockém hymnu.

1. čtení Mal 3,1-4

Toto praví Pán Bůh: 1"Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přijde - praví Hospodin zástupů.

2Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí.

3Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti.

4Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."


Po výstavbě chrámu (po roce 515) lid propadá laxnosti a nezájmu o Boha a jeho zákony: vždyť ti, kdo se dopouštějí zlého, žijí v prosperitě (2,17)! Toto "zkušenostní zjištění" je však relativizováno příslibem soudu: ti, kdo se nebojí Hospodina, budou usvědčeni ze špatnosti (v. 5), kdežto ti, kdo byli věrní smlouvě, budou vytříbeni k tomu, aby mohli sloužit Bohu pravdivě.

V prvním verši je řeč o třech postavách. Tím poslem, který připraví cestu, je blíže neidentifikovaná postava. Možná ji lze ztotožnit s prorokem Eliášem, který se vrátí na konci časů (Mal 3,23).

Díky paralelismu můžeme určit, že druhá postava, posel (anděl) smlouvy, není ve skutečnosti nikdo jiný než samotný Pán, tak nazývaný proto, že "nastolí smlouvu". Tato smlouva může představovat smlouvu:
1) sinajskou,

2) lévijskou, tj. s rodem Leviho (2,4-5 - "vyslaný posel" očistí syny Leviho, a tak odstraní neřády, viz 1,6-2,9),

3) "novou", jak slibuje už Jer 31,31. Tato poslední možnost dobře zapadá do našeho eschatologického kontextu ("o posledních dnech" - 3,1-3).

V posledních dnech se Pán vrátí do chrámu podle slov Ezechielových (43,2-4) a Haggeových (1,8). Bůh sám přijde jako soudce, který očistí svůj lid k pravé bohoslužbě. On je jako očišťující oheň - odstraní všechny cizí příměsi (Boží přítomnost je často přirovnána k ohni: Ex 3,2; 19,16; Mic 1,4; Nah 1,6; Ž 18,7-15; 68,2; 97,3). Díky tomuto očištění budou přinášené oběti "spravedlivé", tj. takové, jaké mají být.





Mezizpěv Žl 23

Hospodin zástupů, on je král slávy!

Zdvihněte, brány, své klenby, - zvyšte se, prastaré vchody, - ať vejde král slávy! *

Kdo je ten král slávy? - Silný a mocný Hospodin, - Hospodin udatný v boji. *

Zdvihněte, brány, své klenby, - zvyšte se, prastaré vchody, - ať vejde král slávy!

Kdo je ten král slávy? - Hospodin zástupů, - on je král slávy! *





2. čtení Žid 2,14-18

14Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, 15a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. 16Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. 17Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. 18A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.


Tento úryvek vysvětluje, jakým způsobem je Kristus prostředníkem (knězem): skrze solidaritu ke každému člověku, skrze "skutečně lidský život". Díky "své lidskosti" Kristus "chápe" každého z nás. A nejen to - dává účinnou posilu těm, kdo se nachází v těžkostech.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Pán je světlo národů. Pán je sláva svého lidu. Aleluja.



Evangelium Lk 2,22-40

22Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, 23jak je psáno v Zákoně Páně: ´Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.´ 24Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.

25Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. 26Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 27Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. 28Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:
29"Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji,
30neboť moje oči uviděly tvou spásu, 31kterou jsi připravil pro všechny národy:
32světlo na osvícení pohanům a slávu pro tvůj izraelský lid."

33Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. 34Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - 35i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."

36Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, 37potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužil Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. 38Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.

39Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. 40Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.


Znovu se ukazuje chudoba Svaté rodiny: v den Mariina kultického očišťování (tj. 40 dní po narození dítěte - Lv 12,1-6) je podána oběť chudých - pár hrdliček, nebo dvě holoubata. Tento starozákonní rituál se stává příležitostí pro "něco nového": stařec Simeon a prorokyně Anna mohou vidět Boží záchranu, Ježíše. Setkání s Ježíšem vede ke chvále, úžasu a zvěstování (v. 38; podobně po narození Jana Křtitele Zachariáš prorokoval a oslavoval Boha: Lk 1,67-79).





K hlubšímu porozumění textu

Tento úryvek o Ježíšově obřezání, pojmenování a zjevení je paralelní k příslušné perikopě o Janu Křtiteli (1,59-80). Náš text se skládá z preludia (22-24 - Mariino očišťování a přinesení Ježíše "před Hospodina"), dvojího zjevení (25-38 - Simeonovi a Anně), závěru (39-40 - refrén typický pro oddíl "o Ježíšově dětství", Lk 1-2).

22-24 První část (představit dítě Hospodinu - Ex 13,1-2) má svoji starozákonní paralelu v 1 Sam 1,22-24 (Samuel je představen Hospodinu). Důležitý je důraz na Mariinu a Josefovu věrnost: naplňují požadavky Mojžíšova zákona. Boží záchrana (skrze Ježíše) přichází "ze Starého zákona" (prostřednictvím zachovávání zákona). I místo, Jeruzalém, ukazuje kontinuitu Starého a Nového zákona.

25-32 V prvním zjevení (25-35) se setkáváme s postavou Simeona, zbožného a upřímného starce (zjevně laika), připomínajícího nejen Eliho (1 Sam 1-2), ale také Zachariáše, otce Jana Křtitele. Tento stařec je představen také jako ten, kdo očekává "potěšení Izraele" (potěšení a záchrana Izraele jsou obsahem dobré zprávy v Iz 52,9) - a sice v prorockém Duchu, který otevře jeho oči pro poznání dítěte (Zachránce!) a vnukne mu slova chvalozpěvu. Tak jako je velikost Jana Křtitele opěvována v Benediktu, tak je Ježíšova velikost nyní vyzpívána v tomto hymnu. V těchto slovech Simeon vystupuje jako "stráž", která očekává něčí příchod. A příchod spásy znamená pro něj "propuštění ze služby".

Vyvrcholením hymnu je vyznání Ježíše jako nositele života nejen pro Izrael, ale pro všechny lidi bez rozdílu: Kristus bude životem - světlem pro pohany, slávou pro Izrael. Oba pojmy, světlo a sláva, se ve SZ několikrát vyskytují zároveň, viz Iz 60,1-2 ("Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva."). Právem můžeme tedy tvrdit, že v našem případě jsou obě slova synonymy: pohané nejsou tedy "ošizeni" oproti židům (je chybné tedy vidět v tomto verši "upřednostnění" židů a narážku na to, že spása je z vyvoleného národa). Pohané i židé potřebují životodárné světlo/slávu (Iz 60,19-20: "Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou slávou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily."). Světlo/sláva označují Boží přítomnost, která přináší život (světlo je ve SZ častým symbolem života, je "prvotinou života", Gen 1,3): bez světla se totiž "kráčí v temnotě a ve stínu smrti".

33-35 Simeon rodičům požehná (paralela k 1 Sam 2,20) a poté pronese proroctví: malé dítě bude pro některé "vzkříšením", pro jiné však "pádem". Jedni Krista přijmou, druzí mu budou odporovat (nebo Kristus bude znamením, které bude odmítnuto - v. 34; také Izajáš byl znamením, viz Iz 8,18). Toto "odmítnutí" bude tak silné, že dokonce i Maria (zdůrazněno v řečtině) zakusí hlubokou bolest (pronikající meč je symbolem niterné bolesti). Přitom to nebude pouhá bolest z utrpení syna (psychologický aspekt), ale bolest z odmítnutí syna jakožto Mesiáše (duchovní aspekt). Pokračování verše 35 ("aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí") se nevztahuje k meči v Mariině srdci (to byla jen "závorka"), ale k znamení (v. 34) - právě skrze odmítnutí vyjdou najevo negativní myšlenky zaměřené proti Kristu (jak je zjevné ve sporech s farizeji).

36-38 Anna, na rozdíl od Simeona, nevysloví žádné proroctví. Zjevně však i ona rozpoznala v malém dítěti očekávaného Zachránce. Její služba je omezena na šíření zvěsti o dítěti ("vykoupení Jeruzaléma" je synonymem pro "vykoupení Izraele" - část zastupuje celek).

39-40 Zmínka o Ježíšově moudrosti připravuje půdu pro následující úryvek (Ježíšova rozmluva s učiteli v chrámě). "Rostl a milost Boží byla s ním" - opět ozvěna příběhu o Samuelovi (1 Sam 2,21.26).





K úvaze

Vidět Neapol … a zemřít. To je známé italské rčení - Neapol byla (údajně) tak krásným městem, že nemohlo být pomyšlení o ničem krásnějším. A proto "vrcholem pozemského putování" bylo vidět toto město. V Simeonově případě bychom spíš řekli: Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo totiž pro Simeona "tím největším, co mohlo být". A jakým že to byl "životní vrchol", to slyšíme v jeho prorockém hymnu.

Ale na základě čeho může tento stařec pronést takový chvalozpěv o nepatrném nemluvněti? Jak mu může prorokovat takové mimořádné poslání? Viděl snad proměněnou tvář tohoto dítěte? Ne. Upadl snad při pohledu na něj "do mystického vytržení"? Zřejmě také ne. Simeon měl jiné tajemství: on "byl přítelem" Ducha - natolik, že tento Duch byl v něm, řídil jeho kroky (do chrámu) a otevřel oči jeho srdce. Jen ve světle Ducha mohl Simeon "vidět" … pravou Ježíšovu tvář. Tolik lidí prošlo kolem malého dítěte, a přece jen Simeon a Anna rozpoznali, že je "to někdo víc než syn tesaře". I my můžeme kráčet kolem Ježíše, a přece ho nepoznat. Můžeme slyšet jeho slovo - a nezakusit v něm působící božskou sílu. Paradoxně by se dalo říct, že nestačí "mít Ježíše ve svátostech" ("vidět ho" skrze viditelná znamení, resp. slyšet jeho hlas ve slovech Písma). Je třeba se "s Duchem spřátelit": dovolit mu, aby měl volný přístup do našeho srdce - a mohl nám ukázat, že ve svátostech je "někdo víc…", že ve výrocích Písma je "něco víc" než pouhé slovo …

A jakou Ježíšovu tvář mohl Simeon vidět? "Tvář zahalenou světlem". To nám mají koneckonců připomínat i svíce, které dnes rozžíháme při liturgii: Ježíš je světlem pro nás (a pro všechny národy!). A pokud je Kristus tím jediným světlem, pak to znamená, že bez něj je náš život "temnota, skličující ponurost, šerý soumrak" (Iz 8,22). Abychom si uvědomili, jak je pro nás světlo důležité, připomeňme si, jak na nás působí zamračená obloha - ponuré počasí snadno přivodí "šeď" v srdci člověka. A oproti tomu jak snadno slunce přináší dobrou náladu a rozptyluje mnohé problémy. A pokud na nás takto působí vnější světlo, tím spíš Kristus! On je pro nás "skutečným sluncem" rozptylujícím úzkosti, zamračenost. A toto objevujeme ve světle Ducha, právě tak jako Simeon.

Malého, a přece velkého. Slabého, a přece mocného. Takového Ježíše uviděl Simeon. Takového "vidíme" i my. Kristus v nás, v církvi či svátostech se snadno jeví jako "malý a slabý". Avšak pokud se spřátelíme s Duchem, objevíme jinou Kristovu tvář, zahalenou světlem. Tvář prozářenou sluncem, které dodává elán a radost kráčet dál - radost z toho, že už teď vidíme, aspoň v mlze, světlo Boží blízkosti.





K aplikaci

1. Bůh jako očišťující oheň. Co ve mně vyvolává tento obraz?

2. Zřejmě jsi někde viděl ikony Krista Pantokratora (vševládnoucího), Soudce, Pastýře. List Židům nám předkládá "zvláštní ikonu": Ježíše s lidskou tváří, soucitného, milosrdného … Dokážeš si představit takovou ikonu?

3. Prodlévej u této modlitby:
"Přijď, Pane Ježíši, ty, kterého národy očekávají, a potěš nás svou blízkostí. Přijď ty, lesku Boží nádhery, ty, sílo a moudrosti Boží: Proměň noc našeho života v den a dej světlo našim očím." (Podle sv. Bernarda z Clairvaux)

Související texty k tématu:

"Hromnice", Svátek Uvedení Páně do chrámu a Den zasvěcených osob (2.2.)
Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
- Simeon nás vybízí, abychom i my žehnali
Dítě, které je světlem pro národy
Neexistuje temnota, jež by zastínila Boží světlo
Hromnice (soubor tematických textů)
Jestliže zažíháme plamen svíce, chceme ukázat na Boží světlo
Světový den zasvěcených osob

Sekce: Kázání
Štítky: Hromnice, svátek Uvedení Páně do chrámu (2. 2.)  |  kázání

[nahoru]

Náhodný tip

Dives in misericordia - enc...
Jan Pavel II. / 1980





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2021

© 2000 - 2017 Pastorace.cz