1. neděle adventní C / Tehdy uvidí syna člověka přicházet

Tomáš Špidlík

Tehdy uvidí syna člověka přicházet (Lk 21, 25-28.34-36)

Cestovali jsme v Rumunsku a přišli jsme k pověstným vymalovaným klášterům v Moldovici. Turisté je rádi fotografují. Ale nakonec se někteří unavili. Zdálo se jim to tuze jednotvárné a ptali se. „Proč tu je stále ten stejný motiv nad vchodem do kostela – poslední soud?“ Odpověď je potřeba hledat v dějinách křesťanských chrámů. Mívaly totiž před samou svatyní předsíň, které se říká narthex. Tam se zdržovali při liturgii ti, kdo ještě nebyli pokřtěni, nebo ti, kdo dělali veřejné pokání. Nesměli dovnitř do kostela, kde se slavila eucharistická bohoslužba. Symbolicky představuje chrám vykoupený svět, takový, jaký bude po vzkříšení z mrtvých, po druhém příchodu Kristově. Do té nové zaslíbené země vejdou ovšem jenom ti, kteří se spasí, kteří se octnou na posledním soudu po pravici Spasitele. Ten poslední soud je tedy zobrazen nade dveřmi, kterými se vstupuje do svatyně. V italských gotických katedrálách bývá týž obraz na zadní stěně, uvnitř kostela, protože už tu nebýval narthex. Na Athosu a v rumunských klášterech zůstal na vnější straně.

Je však zajímavé samo zobrazení. Zdá se, že je snadné to téma vymalovat. Vždyť samo evangelium líčí událost plasticky: příchod Kristův předchází zatmění slunce a měsíce, jeho znamení, zřejmě kříž, se má objevit na zemi, on sám se pak objeví, zasedne na vyvýšený trůn, dobří a zlí lidé se rozdělí na ty, co se octnou po pravici nebo po levici. Ale právě tato názornost budí pochybnosti. Mluví se tu v obrazech. Není to ani jinak možné. Vždyť jde o skutečnost budoucího věku, která je tajemství. Ale přesto však jde o závažné pravdy: o konečný osud lidí a celého světa. Rádi bychom věděli přesněji, jak to doopravdy bude. Ale pak upadneme do nebezpečí, že vezmeme doslova to, co je řečeno jenom obrazně. Ale i obraz chce vyjádřit skutečnost, malíř touží zachytit hlavní ideu pravdy.

Z tohoto hlediska můžeme s povděkem konstatovat, že byli staří malíři posledního soudu opravdoví teologové. Dovedli vyjádřit víc, než se na první pohled zdá. Které tu tedy jsou hlavní motivy? Pokusme se je zachytit, a to v duchu tradice. Malíři totiž nemínili pouštět volně uzdu fantazii, ale zobrazit to, co křesťané věří.

Na prvním místě je potřeba zdůraznit, že je to den Syna člověka, který přichází ve slávě, aby přijal moc nad celým světem. Ta idea se nejlépe vyjádří symbolem trůnu. Proto vidíme obyčejně na obrazech posledního soudu uprostřed umístěný trůn. Na něm zasedl Kristus, oblečený do královských šatů s odznaky moci. Teď už se jeví všem, že jeho je království i moc i sláva na věky. Po stranách jsou trůny apoštolů a jiných svatých. I oni mají totiž zasednout a s Kristem na věky vládnout.

Ale táž myšlenka má i jinou variaci. Když se Ježíš loučil s učedníky při poslední večeři, řekl, že s nimi nebude pít z kalicha až v domě svého Otce, dokud nepřijde království Boží (Lk 22, 18), při slavení věčné liturgie nebeské. V byzantských kostelech bývá proto oltář stále připraven ke sloužení mše. Nevíme totiž, v kterou hodinu Pán přijde. Ten motiv přešel i do zobrazení posledního soudu. Pod trůnem bývá uprostřed připravený oltář a Kristus přichází shůry, aby slavil liturgii.

Přichází shůry. Proto bývá nad ním zobrazen nebeský Otec, který jej poslal do světa. Syn je Bůh sestupující z nebe pro nás a pro naši spásu. Tomuto sestupu odpovídá druhý pohyb vystupující. Oltář je místo setkání, a to celých dějin. Klečí tu tedy po stranách oltáře Adam a Eva, klaní se kříži, znamení Syna člověka, které se objevilo na nebi.

Ale je tu u oltáře ještě jiné setkání. Kristus sestupuje od Otce plný milosti a pravdy (Jan 1, 14). Po dobu celých dějin se tomuto sestupu Boží lásky vzpírala moc zloby, pekel. Ta je na obraze v podobě rudého žhavého proudu nebo hada, který vylézá z pekel a dosahuje až k patě klečícího Adama, aby ho uštknul. Ale je to už jeho poslední útok. V zápětí bude svržen do věčného ohně a s ním i ti, kdo se ho přidrželi.

Jak zobrazit peklo? Na středověkých malbách je podáno barvitě. Bývalo to vděčným tématem lidových kazatelů. Ukazuje se tu, jakými tresty jsou stíháni zavržení za jednotlivé hříchy, jak do ohně padají mocní tohoto světa. Ikonové uměni, které se přidržuje původní tradice, je střízlivější. Peklo je dole v rohu jako rudá skvrna, ohnivé místo. Ale v něm samém nerozeznáváme nic určitého. Je to méně názorné, ale dogmaticky správnější. Míní se tím říci, že tu jde o tajemství. Je tedy lépe ponechat je jako takové a nevstupovat do podrobností, které jsou výrobkem fantazie.

Když sestupuje Kristus z nebe, sestupují s ním i všichni svatí, celé nebeské dvorstvo krásné. Jim vstříc vycházejí ze spodu pozemští obyvatelé. Svatý Petr velkým klíčem otvírá rajskou bránu pro živé i vzkříšené z mrtvých. Jak znázornit vzkříšení dávno zemřelých? Na středověkých obrazech to bývá někdy dost bizardně namalováno. Vidíme tam např. kostlivce, jak si sám sbírá lebku a nasazuje si ji na krk, nebo jak sbírá po zemi roztroušené kosti. Na ikonách nemilují tuto názornost. Tajemství vzkříšení je tu proto namalováno jenom symbolicky. Země a moře vypadají jako veliká ústa. Po staletí pohlcovaly lidi. Dnes je musí znovu vydat. Bůh totiž stvořil na počátku zemi a vodu, aby byly pro lidi zdrojem života. To, že je pohlcovaly, je následek hříchu, který je na konci věků smazán. Tedy mrtvé musí země i moře znovu vrátit.

Vítězstvím nad smrtí a hříchem končí lidské dějiny a historie celého světa. Znázorňuje se to tím, že v horní části obrazu andělé svinují nebeskou oblohu jako svitek starodávné knihy, ve které je napsáno všechno, co se kdy stalo. „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou (Mt 24, 35). “

Konec světa a Kristův příchod tedy není pojat jako katastrofa, ale jako naplnění a souhrn lidských dějin, poslední smysl všech událostí. Z tohoto hlediska se tedy mají dívat křesťané na předpovědi evangelia. Mají očekávat tu událost jako den velkého vítězství pravdy a života. Jaký z toho plyne důsledek pro denní život? Děláme mnoho věcí. Všechno vypadá náhodně. Něco se nám daří, něco se nepovede. Jeden den se těšíme, druhý den jsme unavení, smutní. Ale všechny ty události jsou jakoby lesklé kamínky, které se zasazují do velké mozaiky světa, kde nebude nic nadarmo z toho, co jsme udělali v Kristu a s Kristem. Obraz posledního soudu se právem umísťuje nad vchodem kostela. Je bránou do věčného království Božího.


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

28. listopadu 2003

Sekce: Kázání
Štítky: kázání

[nahoru]

Náhodný tip

Tokijské květy
Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2021

© 2000 - 2017 Pastorace.cz