1. neděle adventní / Notorický příchod Páně

Notorický příchod Páně
Kázání k 1. adventní neděli


Předkládáme vám text k následující neděli od našeho dopisovatele.
1. čtení - Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7

Ty, Hospodine, jsi náš otec, ”náš Vykupitel” je tvoje dávné jméno. Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil, aby se hory před tebou rozplynuly! Sestoupil jsi, hory se před tebou rozplynuly. Ucho neslyšelo, oko nevidělo, že by nějaký bůh, krom tebe, tak jednal s těmi, kdo doufají v něho. Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty. Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas. A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme - ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!

2. čtení - 1 Kor 1,3-9

Bratři! Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Evangelium - Mk 13,33-37

Ježíš řekl svým učedníkům: ”Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!”

Notorický příchod Páně

Liturgické období adventu, neboli příchodu Páně, nepostrádá nádech komičnosti. Soudce přijde podle Bible jen jednou a nečekaně, zatímco advent máme podle církve každý rok a zcela programově. Výrobci a konzumenti jsou čilejší než děti světla. Připravují se na vánoční tanec plných tašek a prázdných peněženek alespoň v půlročním předstihu. Věřící si zatím spokojeně pochrupují v církevním mezidobí, které spadne do každoročního horečného očekávání konce světa. Protože kosmický zvonec se na neurčitou dobu odmlčel, po Vánocích upadneme do obvyklých starostí, přinejmenším do příštího cyklického opakování téhož: „Buďte bdělí a modlete se!“

Proč ne, konec roku přece není konec světa. Dnešní podobenství z Markova evangelia popírá ideologii vzrušeného očekávání, kterou se snaží vyvolat pilní adventní kazatelé. Hospodář, který vyrazil na cesty a dal každému jeho úkol, výslovně nařídil pouze vrátnému, aby bděl (Mk 13,34). Každý normální věřící se samozřejmě zahrne do zaměstnané domácí obsluhy, která si tu a tam schrupne i přes den. Trvale má bdít pouze správce, a tím je jistě někdo shora pověřený. Hierarchický systém církve svaté na to během posledních dvou tisíc let jistě pamatoval. A v klášterech beztak nemají nic jiného na práci než to modlení. Pokud vůbec Pán přijde, měli by nás dotyční vzbudit.

Fakt, že Pán odešel, nikoho z poddaných nevzrušuje. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Každý z nás má dost vlastních starostí a vůbec k tomu nepotřebuje bdělé oko hospodáře. Někde v tajemných komnatách Vatikánu jistě bdí příslušný správce dublovaný poustevníky v klášterních celách. Společně se modlí a čekají na Toho, který má přijít, ale zatím si to rozmyslel. Ve výkladu inspirovaném každodenní zkušeností vyniká Ježíšův příměr realističností. Vševědoucí dobře ví, že nemůžeme bdít všichni. Proto založil zvláštní skupinu svých ctitelů, kteří bdění a modlení provozují na plný úvazek. Platí za pověřené správce, vždyť se tak nechávají titulovat (episkopos, vicarius...). Z kazatelen vydávají adventní bdění za úkol pro všechny. Únavnému kolovrátku však není nutno přikládat příliš víry. Opakuje se každý rok stále znova, pod vlivem liturgického kalendáře a pracovní smlouvy s Pánem. Konec světa nenastal a tomuto nekýženému vývoji nic zvláštního nenasvědčuje. A pokud má někdo bdít, pak duchovní osoby všeho druhu. Jejich existence beztak nemá jiné ospravedlnění, vždyť neprovozují nic normálního nebo užitečného.

První čtení dramaticky mění idylickou situaci bdění spravovaného církví a každodenností. Představme si neduchovního smrtelníka. Přijde se svým tělem z hospody domů a na záchodě objeví vychladlou mrtvolu. Jeho hlášení policii bude vynikat stejnou přerývaností jako dnešní prostříhaná perikopa. První verš nelogicky vyčítá Hospodinu, že zatvrdil srdce svého lidu, který se pak od něj zcela logicky odvrátil. Kdysi dávno na Sinaji přišel za spektakulárních okolností z nebe. Nyní setrvává někde daleko a my všichni jsme mezitím uvadli jako listí.

Následující verš stojí za zamyšlení. Autor doslova říká Hospodinu: „Skryl jsi před námi svou tvář a nechal jsi nás na pospas vichřici našich vin.“ (Iz 64,6) Skrytost Hospodáře se ukazuje ve zcela jiném světle než v předchozí idyle. Po načasovaném odchodu šéfa vládne v evangeliu harmonická pohoda jednoho bdícího a mnoha spících. Prorok se dívá na zpustošený Jeruzalém po návratu z babylónského zajetí a propadá beznaději. Bůh je daleko a neštěstí blízko. Jeho nepřítomnost dopadá na přítomné v podobě trestu, musejí ji nést jako mlýnský kámen uvázaný na krk. Kde chybí Bůh, tam je podle Izaiáše národ i jednotlivec zanechán na pospas sám sobě, svým hříchům, destruktivním tendencím a vyprázdněnému životu. Teprve Boží příchod může odstranit provinění, mobilizuje národ k budování nové budoucnosti. Pomůže najít nový smysl života, který ztratil oporu v zavedených vzorech vypěstovaných za léta totalitního zajetí.

Zde se nabízí podobnost přímo ukázková. Církev vystřízlivěla ze svého polistopadového triumfalismu, kdy očekávala mohutnou zteč bohoslovců na vrata nově otevřených seminářů. Po deseti letech se ukázalo, že doma není každý prorokem. Pesimismem zmítaný klérus obhlíží zpustošenou duchovní krajinu současnosti s Biblí pod paží. Boha nechá přicházet v adventních kázáních, ale jak všichni víme, Nejvyšší nemá nijak naspěch. Na rozdíl od Izaiášovy zkušenosti se nezdá, že by si pilná moravská a česká populace drásala srdce kvůli břemenům vlastních vin jako izraelští navrátilci z exilu. Touha po Božím příchodu není na pořadu dne, protože pocit existenciální viny fatálně chybí. Vinni jsou na Moravě a v Čechách vždycky jen ti druzí, pak vláda a nakonec kosmické záření. Mají se křesťané bičovat za druhé, již se tváří jako svatá neviňátka? A urychlí naše eventuální sebemrskačství očekávaný příchod Páně?

Musíme si dávat pozor, abychom nedopadli jako ostatní. Prorok nikde netvrdí, že „ti druzí“ se mají zamyslet. „My se máme zamyslet“, říká Izaiáš. Jeho nářek nad temnou přítomností poexilního židovstva reprezentuje kolektivní vědomí národa, se všemi jeho slabostmi a pevnou vírou. Dokázali jsme se my, křesťané, ztotožnit s obavami, s reálným životem a s nadějemi polistopadového lidu této komplexní a komplexy pronásledované země? Oficiálně se to sice tvrdí, ale obecná zkušenost a výzkumy veřejného mínění ukazují pravý opak. Nemáme Bohu co přednášet, nemáme ve jménu čeho a koho očekávat jeho příchod. Církve, jež za komunismu představovaly mluvčího národních a lidských zájmů, se po sametu stáhly do svého soukromí. Lízají si vlastní rány a přezírají stát a dějiny okem přísného moralizátora, tvrdého vyjednávače o vlastní blaho, starostlivého ekonoma, samozvaného organizátora, staletími zoceleného pedagoga, dobrodušného utěšovatele vdov a sirotků a nezávazného kazatele při svátečních příležitostech.

Blazeovanost sebestředného duchovního s plným břichem nepatří do Bible. Dnešní úryvek aktualizuje sílu prorocké existence, ukazuje její dějinné působení. Izaiáš je už dvě nebo tři generace mrtev, jeho přímí nástupci působí prorocky v babylónském zajetí. Po jejich smrti a po návratu do zničeného domova nastupuje třetí generace prorokových žáků, tzv. Trito-Izaiáš, od něhož pochází dnešní čtení. Tři generace spojuje prorocký zápas o úděl národní komunity prožívaný prakticky neustále jen ve zlém. Napjaté očekávání Boží intervence do dějin má zcela jiné rysy než pokojné pochrupování adventně znuděného stádce, jehož Pán je dočasně nepřítomný. Ložnice služebnictva hradí závora, správce možná bdí, ale za pevnou mříží. Až Pán přijde, jistě ve vší slušnosti zazvoní.

Nepřítomnost Boha s sebou automaticky nenese pocit existenciální prázdnoty, jak to notoricky tvrdí psychologové všeho druhu. Marnost prožívají spíše prorocky nadaní jedinci, kteří ve vypjatém jednání a bdění vnímají plynoucí čas jako ušlou příležitost pro smysluplný skutek na rovině osobní i společenské. Ti pak mají plné právo na to, aby jménem angažovaných nestraníků volali po příchodu nového věku, aby ohlašovali novou konstelaci smyslu. Bez spojení s dramaticky utvářenými či prožívanými dějinami nemá adventní doba onu šťávu, kterou jí dodává první čtení. Ale podobenství dnešního evangelia zanechává v duši útěšný bonbón, jehož cumláním se můžeme příjemně zabavit až do Vánoc.



***

Se svolením převzato ze serveru www.christnet.cz

Reakce na tento článek můžete poslat autorovi na adresu: uvahy@volny.cz

Sekce: Kázání
Štítky: kázání

[nahoru]

Náhodný tip

Nová řada krátkých videoúvo...
Na webu vojtechkodet.cz byla k 1. adventní neděli 2016 spuštěna nová řada krátkých...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2021

© 2000 - 2017 Pastorace.cz