Svátek Svaté Rodiny C / Rodina nazaretská: skutečně naším ideálem?

Angelo Scarano

1. čtení Sir 3,2-6.12-14

2Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. 3Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, 4kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. 5Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. 6Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. 12Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. 13Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. 14Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.



Kniha Sirachovce (asi z roku 180 před Kr.) je snahou o inkulturaci a aktualizaci židovské mudroslovné tradice v období ovlivněném řeckou kulturou. V teologii této knihy zaujímá první místo „bázeň před Hospodinem“ (srv. 1,1-2,18): tato bázeň však zahrnuje také lásku a úctu k rodičům (Ex 21,17; Tob 4,3-4; Př 1,8).
Liturgický úryvek je převzatý z oddílu o ctnostech doprovázejících moudrost. Mezi těmito ctnostmi je také láska k rodičům. Sirachovcovy výroky jsou rozvedením čtvrtého přikázání desatera: Cti svého otce i matku. K tomuto přikázání jsou připojena i přislíbení:
a) Radost z vlastních dětí (v. 5, srv. Př 10,1; 15,20; 23,24-25; 29,3).

b) Vyslyšení modlitby (v. 5b – Bůh totiž slyší modlitbu spravedlivého, Př 15,29).

c) Dlouhý život (Ex 20,12; Dt 5,16), předmět touhy každého zbožného žida (později byla tato touha „nahrazena“ tužbou po věčném životě).

Úcta k otci má konkrétní podoby: poslušnost vůči němu, péče o něj v jeho stáří. Taková služba je projevem milosrdenství (v. 14, lit. překlad „soucit“ je oslabený): přinejmenším od sepsání Tobiáše (3. nebo 2. st. před Kr.) se milosrdenství považuje za „spravedlnost“ par excellence (Tob 1,3; 2,10; 4,7-11; Mt 6,1-2 používá oba pojmy jako synonyma).

Projevy lásky k rodičům jsou znamením otevřenosti vůči Božímu milosrdenství, které může proudit na druhého člověka a zároveň obohatit dárce duchovním a hmotným požehnáním: odpuštěním hříchů, vyslyšením modlitby. Slova Sirachovcova bychom mohli shrnout Ježíšovým výrokem: „Blaze milosrdným, neboť oni dosáhnou milosrdenství“ (Mt 5,7).





Mezizpěv Žl 127

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, - kdo kráčí po jeho stezkách. - Budeš jísti z výtěžku svých rukou, - bude ti blaze a dobře. *

Tvá manželka bude jako plodná réva - uvnitř tvého domu. - Tvoji synové jako výhonky oliv - kolem tvého stolu. *

Hle, tak bývá požehnán muž, - který se bojí Hospodina. - Požehnej tě Hospodin ze Siónu, - abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. *





2. čtení Kol 3,12-21

Bratři! 12Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. 13Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. 14A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona spojuje všechno v dokonalost. 15Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční. 16Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. 17Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. 18Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. 19Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. 20Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. 21Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.



Tento úryvek bychom mohli charakterizovat jako „kodex rodinného života“ (srv. Ef 5,22-6,9; Tit 2,1-10; 1 Pt 3,1-7). Normou a zdrojem tohoto „kodexu“ je přitom sám Bůh. Boží odpuštění a dobrota proměňují srdce člověka a uschopňují jej k odpuštění, snášenlivosti a mírnosti vůči druhému. Tyto postoje nemají prýštit z falešných či sobeckých pohnutek, nýbrž z upřímné lásky (Řím 12; Ef 5,19-33). Jedině láska je tím svorníkem, který spojuje různé lidi v jedno tělo (v. 14). Kde vládne tato svornost a pokoj, může se projevit Kristovo slovo („nauka“) v různých podobách: skrze poučení, napomínání i chvalozpěvy. Vše se má konat „ve jménu Pána Ježíše“, a proto také vztahy v rodině mají ztělesnit Kristovy postoje služby a lásky: podřízenost (vzájemná - Ef 5,21!), poslušnost, citlivé jednání. Vzorem rodiny se tak stává životní styl Pána Ježíše: on je zároveň pravým poutem každého rodinného společenství.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj; nauka Kristova ať je u vás ve své plné síle. Aleluja.



Evangelium Lk 2,41-52

41Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. 42Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. 43A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. 44V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. 45Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. 46Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. 47Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. 48Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ 49Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ 50Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. 51Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. 52Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.



Ježíšovi je dvanáct let a v tom věku každý Žid slavil to, co dnes Izraelité nazývají „bar micváh“ (=syn přikázání), tj. vstupoval do plné odpovědnosti vůči Zákonu. Ježíš na prahu své oficiální dospělosti zjevuje svoji totožnost Učitele a Syna. Na jednu stranu ukazuje svůj odstup od omezeného rámce každodenního rodinného života, jelikož „musí být v tom, co je jeho Otce“(v. 49), na druhou stranu se plně začleňuje do své pozemské rodiny: po nalezení se vrací s rodiči a poslouchá je. Maria „uchovávala všechno ve svém srdci“(v. 51) - pro ni začíná namáhavá cesta víry, na které objeví skryté tajemství svého syna. Postupně ho bude ztrácet jako „své vlastnictví“, aby ho nově přijala pod křížem jako dar.





K úvaze

Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný a vydařený život, nerušený nenadálými událostmi. Vždyť „pokojný život“ je znamením Božího požehnání, ne? Poněkud odlišný „ideál“ nám však ukazuje rodina nazaretská: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak. Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen „divné početí“: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, ještě větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechávali „determinovat“ těmito nesnázemi, ale zůstávali otevřeni pro Boží „cestu“: a vyplácelo se jim to. Bůh totiž vytvářel cestu tam, kde nebyla cesta. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu „neřešitelných“ potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť „v problému“ je velmi svůdné „prorazit si cestu sám“ a nechat Boha stranou.

Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla „tři členy“, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A v této rodině nebyl „hostem“, ale skutečným členem, který „měl co říct“ do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen „slovy“, ale hlavně jednoznačným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali „nabourat“ vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s „normálním manželstvím“, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby „exulanti“). Bůh nepřinesl vždy „klídek“ do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta vytvářel často „problémy“ rodičům: nechoval se zrovna jako syn, který by jim „dělal samou radost“. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď „copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce“ (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn upřednostňuje učedníky (srv. Mt 12,46-50)? A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?

Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti dodával Svaté rodině sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se Bůh osvědčil jako „Bůh s námi“, jako Bůh, který nenechává tonout „v bahně“ problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh „Emanuel“ je stejný pro nazaretskou rodinu jako pro nás: včera jako dnes.





K reflexi

1. Základem dobrých rodinných vztahů není dobře míněná snaha, ale přijetí Božího daru: povolání, milosrdenství, lásky. Pokud přijímám konkrétní projevy Boží lásky, pak snadněji budu prokazovat lásku svým nejbližším.

2. Jaké místo má Bůh v našem rodinném středu? Je jen „vzácným“ hostem, jako třeba při nedělní bohoslužbě?

3. Počítám s tím, že Bůh „může mít konkrétní záměry“ s mojí rodinou?

Sekce: Kázání
Štítky: kázání

[nahoru]

Náhodný tip

Laudato si´ - přemítání nad...
Přemítání nad encyklikou Laudato si´ papeže Františka





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2021

© 2000 - 2017 Pastorace.cz