Zmrtvýchvstání Páně - vigilie

Pavel Šimák

Kázání na Velikonoční vigilii (zvl. je-li křest)


Milí katechumeni, bratři a sestry,
již jen okamžik nás dělí od vašeho křtu. Prošli jste různě dloubou dobou přípravy od onoho prvního okamžiku, kdy jste pocítili Boží existenci až k nynějšímu završení vaší katechumenátní cesty. Dnes se opět nově setkáváte s naším zmrtvýchvstalým Pánem, prožijete nový okamžik Boží milosti – křest a biřmování a vkročíte do nové etapy svého života – do života křesťana.

Spolu s námi jste se zúčastnili hlubokých obřadů znázorňujících nové stvoření, nové plány Boží.
V prvním čtení jsme si připomněli, že člověk byl stvořen jako muž a žena, aby byl obrazem Božím.
Nové stvoření – počínajíc Kristovým zmrtvýchvstáním, to je nový člověk:Kristus a církev, nový Adam a nová Eva. A tito dva
už nejsou dva – ale jeden. Bůh v člověku a člověk v Bohu. A do tohoto nového člověka, do jeho těla – církve budete nyní začleněni.

Kdybychom si dnes přečetli i druhou kapitolu knihy Genesis, která vypráví o zformování člověka z prachu země, pochopili bychom novou myšlenku: Člověk sám o sobě je nepatrným práškem, jeho velikost tvoří až Boží duch, který Bůh do nitra člověka vdechuje. Je to krásný obraz – Bůh se sklání k prachu – k člověku, aby mu dal sám sebe, svůj život.
Autor této biblické zvěsti nám chce říci – bez Boha nejsme nic, jen hrstka atomů, které se jednou rozpadnou. Máme-li však

v sobě Boží dech – budeme žít věčně. Člověk však Ducha Božího ztratil, když přijal ducha zla. A duch zla – to je ona prázdnota v lidských srdcích, prázdnota nelásky. Člověk bez věčného Ducha Páně se tak propadá do prázdnoty, vrací se do svého prachu, prach se obrací v prach. Prožitek toho, že jsme prach, nejvíce zažíváme v bolestech, úzkostech a v hříchu.

Ale Bůh nově tvoří – i z toho bláta našich hříchů, i z toho slabého a rozptýleného prachu. On volá: „Neohlížejte se po věcech minulých, nedbejte na to, co zlého se dávno stalo. Hle, tvořím věci nové, což to nepoznáte?“ Tvoří z našich slabostí, nedokonalostí!

Tvoří nového člověka.

Je zajímavé, že tato myšlenka nového tvoření z prachu je přítomna v několika pohanských mýtech o Fénixovi. Podle egyptského mýtu je Fénix pozemská podoba slunce, které po skončení své vlády nad světem vždy umírá a pak se znovu rodí a objevuje se v jasné záři. Podle řecko-římského mýtu je Fénix zázračný pták, který vždy po 500 letech se sám spálil v hnízdě na palmě a z popela pak povstal omlazen k novému životu. Tento pták se vyskytuje v raně křesťanských malbách a symbolizuje Kristovo vzkříšení. Paralela s Kristem: žárem svého utrpení se Kristus spálil a ze stínu smrti povstal k novému životu. Kristus, „slunce spravedlnosti“, zapadl ve smrti, ale znovu se objevuje zmrtvýchvstalý v nové záři.

Anebo jiná paralela – člověk – obraz Boží, byl svým sobectvím zdeformován v prach, aby z něho v nové slávě povstal.

Onen fénix – postava z bolesti a rozpadu, a tak jakoby nám připomínal: nevadí, že podléháš svým slabostem a cítíš na sobě tíhu vin celého lidstva ve svém kříži, je tu někdo, kdo tě nově formuje.

Tato myšlenka je přítomna ve velikonočním chvalozpěvu, kde je opěvována noc. Slyšeli jsme : „Noc jako den se rozjasní“, ba i „noc je mým světlem“. Noc je symbol temnoty – hříchu, a tak je jakoby i opěvován hřích, slabost lidí- neboť na jejím pozadí může velkolepěji zazářit Boží láska a milosrdenství. V chvalozpěvu se zpívá:“Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí. Šťastná vina , pro kterou přišel vykupitel tak vznešený. Blahodárná noc, která spojila zemi s nebem. Člověka s Bohem.“Blahodárný hřích, který zapříčinil spojení slabosti a síly, smrti a života, člověka a Boha. Je to úžasná věc!!

A celé dějiny spásy jsou dějinami hříchu a milosti. Jakoby přes celé dějiny probíhá ono formování nového člověka, sbírání a formování prachu, jakož i naplňování Duchem. Vzpomeňme jen na údolí suchých kostí z Ezechielova proroctví, Duch Boží je spojuje a oživuje. To jsme my – rozptýlení a budovaní v nové tělo – církev.

Vzpomeňme na Zahradníčkovu báseň :
Pochopil jsem
Krev Beránka Velikonočního
skrápěla všechny
a přes celou historii
rozptýlené kosti Adamovy
se sbíraly s úpěním
plným nevýslovnosti hudby,
plným nevýslovnosti katedrál
v jediné Tělo, jehož žádná částečka
nám nemůže býti lhostejná.

To jediné tělo – to je celý Kristus, Kristus v plnosti – hlava a tělo – on a církev.

Stojíme dnes u pramene vody. Prach může být vlastně formován jenom, je-li spojen v vodou a je-li formován nějakým živým duchem. Tak i vy , Pavle, Petře, Toníku, budete jako prach, z vody a z Ducha zformováni v nového člověka.

Tento nový člověk je však složen z mnoha a mnoha srdcí, jakoby z mnoha zrníček prachu. Ta se musí spojit v jedno. Je to bolestný proces – je třeba se vzdát své existence pro sebe a žít pro druhé a s druhými. Přijímat druhé a dávat se jim, přijímat srdce druhého do svého srdce a své srdce dávat jiným.

Skrze vodu, která v lecčems připomíná vodu plodovou, dostanete nové tělo – nový organismus - církevní společenství. Do něho se máte zcela začlenit a máte se v něm cítit jako doma . Měli byste se tedy promyslet, jakým způsobem se zapojíte se svými vlohami, schopnostmi a dovednostmi do farního života.

A my všichni se zase musíme zamyslet, co učinit, abyste se zde cítili jako doma – jako ve svém těle.

Já vím – ono tak dokonalé to naše společenství zatím není, nejsme zatím plně jeden organismus. Ale zatím! Jsme jako ten přízemní rozptýlený prach, kterému na srdci leží jen jeho já a pozemské věci. Dosud nejsme plně spojeni, ale jen zatím!

Tuším, že se blíží okamžik vzkříšení. Kristovo tělo – církev v dějinách – mnohdy připomíná rozkládající se tělo – mnozí se oddělovali a oddělují, společenství se rozpadalo, bujely četné nemoci. Ale nezapomeňme: neřekl náš Pán: třetího dne budu vzkříšen, třetího dne Syn člověka vstane?! A je-li u Pána l den jako tisíc let, pak ten 3. den – 3. tisíciletí již nastává.
Bude tedy Kristovo tělo – církev vzkříšena ?

To záleží i na nás – jak se dáme k dispozici, jak se necháme oživit, jak zlomíme tvrdý individualistický a samotářský život, abychom ho dali druhým. Jak zlomíme svoje žití , abychom ho rozmnožili. Co to znamená lámat sebe – dávat druhým svůj čas, dovednosti, prostě sami sebe. Zlomení života, nalámání ho pro jiné, je předpoklad onoho vzkříšení. Nemůže vstát z mrtvých, kdo neumřel. Nemůže se radovat, kdo netrpěl.

Kéž tedy Pavlo, Petře, Toníku v této chvíli poznáte – a my s vámi, - že Bůh činí všechno nové. A tak otevřme oči i sluch. Pán je tu a říká: Já jsem to, nebojte se.


P. Pavel Šimák

Sekce: Kázání
Štítky: kázání

[nahoru]

Náhodný tip

I darebák má duši
Vychovaný ulicí, zachráněný Bohem





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2021

© 2000 - 2017 Pastorace.cz